Stébla trávy byla ještě pokryta rosou a lezavá zima po opuštění vyhřátého spacáku ohlašovala brzké ráno, zatímco se parta budoucích vedoucích šikovala na předem určeném místě u potoka pod stromy. Po naladění kytar a závěrečném předříkání textů, jsme se pak všichni společně vydali před budovu instruktorů, kde ještě všichni vyspávali.
Tři, čtyři – a můžeme začít.
„Přichází, přichází, přichází s Oikosem…“
začala slova písně, kterou jsme složili jako poděkování instruktorům, máchovsky rozespalým lesem. Opravdu totiž bylo za co děkovat.
Oikos nejsou klasické vůdcovky, neboť je koncipován pro oddílové týmy. Kromě běžných výukových okruhů jako je bezpečnost, právo, organizace nebo hospodaření, jsme tak měli možnost zkusit rozvrhnout si programy družinovek na půl roku tak, aby se vešly do dlouhodobého cíle a aby pak bylo možné sledovat posun dětí v tomto období.
Nechyběla ani zábavně udělaná komunikace s veřejností (rodiče, úřady) a echo, jak na sdělování zpětné vazby mezi vedoucími v oddíle.
Osobně jsem si na kurzu dost rozšířila pohled na možnosti skautingu a překvapilo mě, kolik skvělých, nezapomenutelných věcí jde naplánovat a zrealizovat. Myslím, že nejvíc motivující v tomto ohledu byl zřejmě zápal instruktorů.
Připravovat zábavný program pro lidi, kteří prošli skautskou výchovou a sami mají zkušenosti
s přípravou her, není nejlehčí. Přesto neměli nouzi o neotřelé nápady a zajímavé hry. Scénkou z Forresta Gumpa dokázali ozvláštnit každodenní běhání, mylná informaceo příjezdu skautské legendy Džugara Botiče, kterého jistě všichni znáte.
Nechyběl ani celodenní výlet na kolech, spojený s tipy pro družinové výlety. Každý večer, probíhala zpětná vazba v malých skupinkách, instruktoři se skutečně zajímali, co se povedlo a co méně.
Prázdninové vůdcovky, jsou opravdu skvělým zážitkem, takže jestli máte čas, určitě bych je doporučovala. O to víc, že je na Oikosu dělají skutečně milí a motivovaní lidé.
sepsala Maruška – Marie Černá, Sněhová vločka, středisko Blaník
Text vyšel v časopise střediska (Blaník – září 2014)