Člověk si pamatuje pomoci pěti smyslů. Pokud se shodne něco s něčím z minulosti, vyvolá to vzpomínku. Existuje ale ještě jeden moment, při kterém lze zažít pocit déjà vu, a tím je návrat do kolektivu. Když jsem se po dvou měsících ocitl, byť online, mezi lidmi z Oikosu, vzpomínky mě vrátily
do léta, protože naživo jsme se potkali jen v srpnu, jaro i podzim běžel distančně.
Kurzy jsou pro mě o vytržení. Jsem nějak zajetý a přijedu na kurz, kde se dozvím, že se leccos dá dělat jinak. Tím, že mě v tu chvíli nic nerozptyluje, všechno je absolutní. Když pak přijedu domů, naroubuje se na mě plno dalších povinností. V tomhle ohledu je dobré, že Oikos je týmovým kurzem, protože v týmu se lépe pamatuje.
A poznatků bylo plno. Nevím, jak moc je důležité tu konkretizovat, a na úplné zhodnocení je brzy, ale vzpomínky, které na léto mám, jsou zpravidla podepřené emocemi, což značí, že se mě těch deset dnů dotklo.
Jedinou zřetelnou nevýhodou letošního ročníku bylo snad jen to, a to není chyba instruktorů, že na podzimní část jsme se viděli pouze přes kamery a návrat do prostředí nebyl tak absolutní. K vytržení došlo znovu jen zčásti, člověk se ocitl zpátky napůl, protože kolem počítače bylo všechno běžné, co
vytrhuje. Soustředit se naplno v záplavě jiných starostí nešlo tak hladce, jako kdybychom byli mimo své pokoje.
Závěr pak, kdy se předávaly vůdcovské odznaky, chutnal jako melta místo kávy, ale věřím, že lépe to udělat nešlo. A ukončení potom byla větší rána, než když se člověk pomalu loučí, a návratu zpět chyběla dlouhá cesta domů. Kliklo se na červené tlačítko ODHLÁSIT, kurz zhasl. A návrat k běžnostem byl okamžitý.
Možná se znovu uvidíme, možná ne. Na každý pád na kurz nezapomenu. Minimálně proto, že v týmu se lépe pamatuje.
Sepsal Tobiáš, ilustroval Vojtěch (oba z oddílu Černý šíp)
